Stručná charakteristika
Antimon (Sb) je stříbrolesklý polokov. V zemské kůře se jedná o vzácný prvek (0,02–0,05 ppm) přirozeně tvořící až 100 sloučenin, tou nejběžnější je sloučenina se sírou známá pod názvem antimonit, nebo stibnit. Převážná část Sb je spotřebována na výrobu zpomalovačů hoření do plastických hmot, papíru a gumy, zbylá produkce putuje do metalurgického průmyslu na výrobu řady užitečných slitin, v kterých je Sb důležitou, ale přeci jen minoritní složkou (zvýšení mechanické odolnosti). Sb nalézá uplatnění při výrobě akumulátorů, v pájkách, polovodičích i v ochranných pouzdrech různých kabeláží. Sb je hlavní složkou řady barev a pigmentů. Dříve se používal v tiskařství ve slitině na výrobu liter. Sb je v malých koncentracích přirozenou součástí životního prostředí. Hlavní antropogenní zdroje Sb jsou těžba, metalurgický a chemický průmysl a také spalování fosilních paliv. Na pohybu a transformaci Sb v prostředí neexistuje v současné vědě shoda. U Sb pravděpodobně nedochází k bioakumulaci. Člověk může být Sb vystaven vdechnutím, popřípadě konzumací kontaminované stravy nebo vody. Při vdechování dochází k podráždění sliznic očí a dýchacích cest, po požití může dojít k poškození trávicí soustavy, zvracení, průjmům i k poškození cévního systému. U zvířat byl sledován negativní účinek na plodnost, plicní, srdeční, jaterní i ledvinovou tkáň. Oxid antimonitý je považován za možný lidský karcinogen (2B dle IARC).
Podrobná charakteristika
Antimon (Sb) je stříbrolesklý, měkký kov. V zemské kůře jde o vzácný prvek (0,02–0,05 ppm) přirozeně tvořící až 100 sloučenin, tou nejběžnější je sloučenina se sírou známá pod názvem antimonit, nebo stibnit. Sb často doprovází rudy olova, mědi a stříbra. Čistý, krystalický antimon je v přírodě vzácností. Na Moshově stupnici tvrdosti přísluší Sb číslo 3. Sb se objevuje v několika alotrofních modifikacích (různé strukturní formy s různými fyzikálními schopnostmi).
Kovový neboli šedý antimon je středně tvrdý a velmi křehký. Na vzduchu je za normálních teplot neomezeně stálý, za zvýšené teploty reaguje s kyslíkem za vzniku oxidu antimonitého Sb2O3.
Vzácný explozivní Sb vzniká elektrolýzou chloridu antimonitého. Jde o nestálou, snadno výbušnou látku, při jejím hoření vzniká kovový antimon.
Černý antimon vzniká prudkým ochlazením par pocházejících ze zahřátého kovového Sb. Má stejnou krystalickou strukturu jako červený fosfor, nebo černý arsen, na vzduchu oxiduje, může dojít k jeho samovznícení. Při 100 °C dochází k jeho přeměně na stabilní kovový Sb.
Žlutý antimon je nejméně stabilní modifikací, vzniká oxidací stibnitu při − 90 C. Při vyšších teplotách vzniká černý Sb. Svou krystalickou strukturou odpovídá modifikacím žlutého arsenu a bílého fosforu.
Převážná část Sb je spotřebována na výrobu zpomalovačů hoření do plastických hmot, papíru a gumy, zbylá produkce putuje do metalurgického průmyslu na výrobu řady užitečných slitin, v kterých je Sb důležitou, ale přeci jen minoritní složkou (zvýšení mechanické odolnosti). Sb nalézá uplatnění při výrobě akumulátorů, v pájkách, polovodičích i v ochranných pouzdrech různých kabeláží. Sb je hlavní složkou řady barev a pigmentů. Dříve se používal v tiskařství ve slitině na výrobu liter.
V roce 2013 bylo celosvětově vytěženo 163 000 t Sb. Největším producentem Sb byla i v roce 2013 Čína, která je s 130 000 vytěženými tunami světovou jedničkou v těžbě.
Účinky na zdraví lidí a zvířat
U člověka vystaveného expozici antimonu může dojít k žaludečním problémům – zvracení, dále poškození plic, srdce, u žen k předčasným porodům či potracení. Pokusná zvířata měla poškozena játra, ledviny, plíce, srdce, oči.
Sloučenina oxid antimonitý je dle IARC řazena do kategorie 2B – možná karcinogenní pro člověka.
Hodnocení karcinogenity podle IARC
2B - možná karcinogenní pro lidiVýskyt v životním prostředí
V malém množství se antimon vyskytuje ve sloučeninách v zemské kůře, zvláště ve formě rudy antimonitu (sloučenina antimonu se sírou), dále v olověných, stříbrných či měděných rudách.
Do životního prostředí se antimon dostává z výroby z provozů na zpracování kovů a z výroby, kde se užívá antimon – např. při výrobě akumulátorů či plastických hmot. Zde také může docházet k expozici na člověka – na pracovníky ve výrobě.
Do životního prostředí se antimon z výroby dostává především navázaný na prachové částice, odtud do vodního prostředí a do půdy, kde se váže na částice obsahující zejména železo či hliník.
Synonyma
stibium antimony (v angličtině)Limity pro ovzduší
Dle nařízení vlády č. 354/2002 Sb. (kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu) je celkový emisní limit v zařízení na spalování paliv 0,5 mg/m3 u souboru látek Sb + As + Pb + Cr + Co + Cu + Mn + Ni + V (Všechny průměrné hodnoty naměřené ve vzorcích odebíraných v intervalu ne méně než 30 minut a ne déle než 8 hodin)
Dle nařízení vlády č. 615/2006 Sb. (o stanovení emisních limitů a dalších podmínek provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší) se od 1. ledna 2010 v provozech na výrobu skla, včetně skleněných vláken, stanoví emisní limit na 5 mg/m3 pro olovo, antimon, mangan, vanad, cín, měď při celkovém hmotnostním toku všech těchto látek rovném nebo vyšším než 0,05 kg/h.
Limity pro vodu
Povrchové vody:
Normy environmentální kvality pro útvary povrchových vod (nařízení vlády 401/2015 Sb.), tabulka 1c.
Přípustné znečištění pro účely úpravy na vodu pitnou 21 µg/l, NEK-RP: 250 µg/l
Podle Přílohy č. 1 k zákonu o vodách č. 254/2001 Sb. se antimon řadí mezi nebezpečné závadné látky.
Průmyslové odpadní vody:
Podzemní vody:
6 μg/l - hodnota indikátoru znečištění dle Věstníku MŽP ročník XIV - leden 2014 - částka 1.
Limity pro půdu
Hodnoty indikátorů znečištění pro zeminy podle Metodického pokynu MŽP ČR (Věstník MŽP ročník XIV - leden 2014 - částka 1).
Průmyslové plochy: 410 mg/kg sušiny, ostatní plochy: 31 mg/kg sušiny.
Ostatní limity
Dle přílohy č. 2 vyhlášky č. 26/2001 Sb. nesmí být antimon ani jeho sloučeniny součástí kosmetických přípravků.
Odkazy
http://www.atsdr.cdc.gov/PHS/PHS.asp?id=330&tid=58
