Plasty se vyrábějí z chemických látek, z nichž mnohé jsou toxické. To je třeba změnit tak, aby plastové materiály toxické látky neobsahovaly, čímž bude zajištěna ochrana lidského zdraví a životního prostředí. I kdyby však všechny toxické chemické látky, které se v plastech používají, byly zítra zázračně nahrazeny netoxickými alternativami, současné obrovské objemy vyráběných plastů by stále poškozovaly lidské zdraví a životní prostředí a vedly by k expozici toxickým chemickým látkám. K tomu totiž dochází v průběhu celého životního cyklu těchto plastů, včetně těchto klíčových stádií:

Během získávání zdrojů

Petrochemikálie používané během výroby plastů a mnoho chemických přísad, které jsou do plastů následně přidávány, jsou získávány z fosilních paliv jako je ropa a plyn. Těžba fosilních paliv je založena na používání toxických chemických látek (např. PFAS) a vede k uvolňování a emisím dalších toxických chemických látek (např. PAU).

Během výroby a používání

V plastech mohou neúmyslně vznikat látky, například produkty rozkladu plastů, které se z nich mohou také uvolňovat a ohrožovat zdraví pracovníků v průmyslových podnicích i spotřebitelů, kteří si výsledný výrobec koupí.

Při nakládání s odpady

Na spalování plastů je založeno hned několik typů nakládání s odpady, včetně spaloven, chemické recyklace a výroby paliv z odpadů (TAP). Při spalování plastů vznikají vysoce toxické chemické látky, jako jsou polycyklické aromatické uhlovodíky a dioxiny, které se uvolňují a kontaminují okolí spaloven odpadů.

Kromě toxických chemických látek přibývá důkazů o tom, že plastové částice, jako jsou mikroplasty a nanoplasty, mohou poškozovat lidské zdraví a životní prostředí. Vysoké objemy výroby plastů navíc zhoršují změnu klimatu, protože výroba plastů vyžaduje masivní vstupy fosilních paliv a výrobní zařízení mohou produkovat skleníkové plyny.

Připravovaná mezinárodní úmluva o plastech je příležitostí k výraznému zlepšení ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Bude to však vyžadovat jak zákaz toxických chemických látek v plastech, tak snížení produkce plastů.

Více o připravované úmluvě o plastech se dozvíte na https://arnika.org/budoucnost-bez-plastu

Termín "bioplasty" se často používá pro označení údajně biologicky rozložitelných a biologicky odbouratelných plastů. U obou variant bioplastů bylo prokázáno, že obsahují toxické chemické látky, a tvrzení o jejich biologické rozložitelnosti jsou většinou přehnaná. U některých typů plastů, které jsou uváděny na trh jako biologicky rozložitelné, se plasty jednoduše rozpadají na menší částice a vznikají tak mikroplasty. Jiné se biologicky rozkládají pouze za velmi specifických podmínek v průmyslových kompostech, a i tehdy se z nich mohou uvolňovat toxické chemické látky.

Mezivládní vyjednávací výbor pro plastové znečištění (INC) by měl zajistit, aby inovace nevedly k zavádění nových výrobků a postupů, které mohou rovněž představovat hrozbu pro lidské zdraví a životní prostředí, například používání papírových obalů obsahujících PFAS jakožto náhrady plastových obalů. Kritéria pro hodnocení alternativ musí být vědecky podložená. Celkově je klíčové, aby se i alternativní materiály hodnotily z hlediska vlivu na zdraví a životní prostředí, a aby se INC vyhnul propagaci "greenwashingu" a falešných řešení, jako je deklarování obsahu recyklátu ve výrobku.

Chemická recyklace je často prezentována jako nová myšlenka, která pomůže vyřešit krizi s plasty, nebo jako dobrá alternativa ke spalování odpadů. Jako chemická recyklace se obvykle označují technologie, kterými se pomocí určité kombinace tepla, tlaku, omezení přístupu kyslíku, katalyzátorů a/nebo rozpouštědel štěpí použité plasty buď na palivo, nebo na stavební kameny pro nové plasty. Příkladem může být pyrolýza, zplyňování či depolymerizace. Chemická recyklace je však málo efektivní, energeticky náročná, přispívá ke změně klimatu a vytváří velké množství toxických odpadů a toxických emisí, přičemž ve skutečnosti produkuje jen velmi málo recyklovaných plastů nebo jiných užitečných materiálů a výstupů. Více se dočtete ve studii "Chemická recyklace: Odvedení pozornosti, ne řešení".

Vzhledem k tomu, že plasty jsou vyráběny z toxických chemických látek, dochází při recyklaci plastů k nekontrolovatelnému šíření těchto látek, což ohrožuje životní prostředí a lidské zdraví, zejména zdraví pracovníků při v recyklačních zařízeních.

Výzkum ukázal, že recyklované plasty obsahují více toxických chemických látek než primární plasty. Chemické látky v plastech nejsou nijak označeny, takže při recyklaci směsných plastů obsahuje nový materiál toxickou směs chemických látek zkombinovaných z různých primárních plastů. Vzniká tak nový materiál se zcela neznámým chemickým složením. Používají-li se plasty k manipulaci s chemickými látkami, mohou obsahovat kontaminanty, které se šíří i do recyklovaného plastu. Například když se recykluje plastová láhev používaná ke skladování pesticidů, mohou pesticidy kontaminovat i recyklovaný plast. Chemické látky se také mohou v rámci recyklačního procesu syntetizovat, čímž vznikají například při zahřívání nové nebezpečné chemické látky, které se následně dostávají i do recyklovaného materiálu.

Kromě toho je důležité si uvědomit, že recyklace plastů ve skutečnosti selhává již desítky let. Objemy recyklace jsou často uváděny jako objem plastů odeslaných k recyklaci, namísto množství, které je skutečně zrecyklováno. Vyspělé země často používají výraz "recyklace plastů" jako zástěrku pro vývoz toxického plastového odpadu do rozvojových zemí, kde se tento odpad často spaluje nebo skládkuje, a to za zcela nevyhovujících podmínek.

Přístup založený na posuzování nebezpečnosti vychází z předpokladu, že toxické chemické látky jsou příliš nebezpečné na to, aby mohly být bezpečně používány. Podle přístupu založeného na nebezpečnosti je toxicita chemické látky dostatečným důvodem pro její zákaz, tak, aby se zamezilo negativním vlivům na zdraví.

Přístup založený na riziku vychází ze zastaralého předpokladu, že lze stanovit bezpečnou úroveň expozice toxickým chemickým látkám. Tento předpoklad nebere v úvahu endokrinní disruptory a další toxické látky, u kterých neexistuje bezpečná úroveň koncentrace, pod níž nedochází k negativním zdravotním dopadům. Vyžaduje dlouhé, nákladné a často na teoretických předpokladech založené hodnocení toxicity, způsobů a úrovní expozice, vyluhování chemických látek a analýzy rizik a benefitů. Kromě toho je nemožné předvídat všechny expozice toxickým chemickým látkám v plastech během jejich životního cyklu vzhledem k jejich globálnímu rozšíření. V mnoha případech vedly předpisy založené na riziku k letům nebo dokonce desetiletím expozice toxickým látkám, kterým bylo možné předejít, pokud bychom postupovali v souladu s přístupem založeným na nebezpečnosti. Například používání přístupu založeného na riziku po léta umožňovalo, aby koncentrace bisfenolu A v plastových dětských výrobcích a dalším spotřebním zboží v EU byly 20 000krát vyšší, než je dnes považováno za bezpečné. Přístup založený na nebezpečnosti je proto jediným možným a zdraví nejlépe chránícím přístupem k toxickým chemickým látkám v plastech.

Recyklace plastů je poměrně neefektivní proces, u něhož bylo opakovaně prokázáno, že se během něj toxické chemické látky dostávají do nových výrobků. To nás opět vrací ke skutečnosti, že tisíce chemických látek v plastech jsou toxické a u dalších tisíců z nich neexistují žádné informace o jejich bezpečnosti. U plastů často neznáme jejich složení, takže není možné zjistit, zda a jaké toxické chemické látky obsahují. Tento nedostatek transparentnosti, sledovatelnosti a dostupnosti údajů o jejich složení znamená, že neexistují plasty, které by bylo možné považovat za na 100 % bezpečné. Jednoduše není nikdy možné s jistotou zjistit, zda obsahují toxické chemické látky, či nikoliv. Tyto nedostatky jsou také překážkami bezpečného cirkulárního neboli oběhového hospodářství.

Kritéria pro určení chemických látek, které mají být úmluvou kontrolovány, by mohla zahrnovat následující:

1. Chemické látky a třídy chemických látek používané v plastech, ať už jako složky samotných plastů, pomocné látky, nezáměrně přidané látky anebo chemické látky vznikající jako vedlejší produkty během životního cyklu plastů.
2. Chemické látky, pro které nejsou k dispozici údaje o jejich toxicitě.
3. Chemické látky, které znemožňují recyklaci, opětovné využití plastů, tedy obecně oběhové hospodářství.
4. Chemické látky, u nichž existují důkazy o známých nebo potenciálně nepříznivých účincích na lidské zdraví nebo životní prostředí.

Kritéria podle písmene d) mohou zahrnovat látky klasifikované jako:

• Karcinogenní, mutagenní anebo toxické pro reprodukci.
• Endokrinními disruptory.
• Látky ovlivňující imunitní systém, nervový systém nebo konkrétní orgány.
• Perzistentní, bioakumulativní a toxické v životním prostředí.
• Perzistentní, mobilní a toxické.

Snížením množství chemických látek používaných k výrobě plastů a nahrazením těch nebezpečných bezpečnějšími alternativami se mohou plasty stát jednoduššími a bezpečnějšími.

Stejně jako Stockholmská úmluva určila takzvaný "špinavý tucet" (dirty dozen) chemických látek, které je třeba eliminovat, měla by mít připravovaná úmluva o plastech ambici určit prvotní seznam chemických látek, které mají být úmluvou regulovány a eliminovány na základě výše uvedených kritérií (viz otázka 6). V současné době se v plastech používají tisíce chemických látek, o jejichž toxicitě nejsou k dispozici žádné údaje, a těm je třeba se vyhnout, dokud se neprokáže jejich bezpečnost. Existují však přesvědčivé důkazy o tom, že následující skupiny jsou nebezpečné a měly by být zařazeny na seznam toxických chemických látek určených k eliminaci:

• Bromované zpomalovače hoření (BFR): Bromované zpomalovače hoření se přidávají do několika typů plastů, zejména do elektroniky a automobilů. Jsou to chemické látky narušující endokrinní systém (EDC), které jsou spojovány s neplodností a mohou narušovat reprodukční vývoj mužů a žen, negativně ovlivňovat zdravý vývoj jedince tím, že narušují funkci štítné žlázy, a negativně působit na vývoj nervové soustavy.
  
  
• Chlorované parafíny: Chlorované parafíny se používají jako zpomalovače hoření a v některých výrobcích i pro zvýšení pružnosti plastů. Jsou to chemické látky narušující endokrinní systém a jsou podezřelé z toho, že u lidí způsobují rakovinu. Studie také prokázaly, že u lidí negativně ovlivňují játra, ledviny a štítnou žlázu.
  
  
• Polyaromatické uhlovodíky (PAU): Polyaromatické uhlovodíky se vyskytují v některých plastech v důsledku použití specifických přísad nebo jako neúmyslně přidané látky. Některé PAU jsou klasifikovány jako karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci.
  
  
• Alkylfenoly: Alkylfenoly se používají jako přísady a meziprodukty v plastech. Některé alkylfenoly jsou endokrinními disruptory a odborné studie spojují expozici alkylfenolům se zvýšeným výskytem několika typů rakoviny, včetně rakoviny dělohy a prsu.
  
  
• Bisfenoly: Bisfenoly se používají jako chemické stavební prvky v tvrdých polykarbonátových plastech a v některých epoxidových pryskyřicích. Používají se také jako přídatné látky a jsou obsaženy v mnoha běžných plastových výrobcích. Bisfenoly jsou endokrinní disruptory a jsou spojovány s rakovinou prsu, prostaty, vaječníků a dělohy.
  
  
• Ftaláty: Ftaláty, kvůli jejich širokému používání někdy nazývané též "všudypřítomné chemikálie", se používají jako změkčovadla – přísady, díky nimž jsou výrobky z plastů ohebné. Ftaláty jsou chemické látky narušující endokrinní systém, které mohou snižovat hladinu testosteronu a estrogenu, blokovat působení hormonů štítné žlázy a byly identifikovány jako látky toxické pro reprodukci.
  
  
• Benzotriazolové ultrafialové (UV) stabilizátory: UV stabilizátory se používají k zabránění degradace plastových výrobků na slunečním světle. Několik studií prokázalo, že UV stabilizátory narušují endokrinní systém a mohou narušovat plodnost a vývoj.
  
  
• Per- a polyfluoroalkylové látky (PFAS): PFAS jsou známé jako "věčné chemikálie", protože přetrvávají v životním prostředí a hromadí se v tělech volně žijících živočichů a lidí. PFAS se používají při výrobě fluorovaných polymerů s postranním řetězcem a fluoropolymerů, jako je polytetrafluorethylen (PTFE), známý spíše pod obchodní značkou Teflon. Používají se mimo jiné k výrobě oblečení, obuvi či bytového textilu odolného proti vodě nebo skvrnám a v obalech na potraviny, aby se snadno nepromastily. PFAS jsou chemické látky narušující endokrinní systém, které ovlivňují imunitní systém, játra a funkci štítné žlázy. Narušují průběh puberty, zvyšují riziko rakoviny prsu a jsou spojovány s rakovinou ledvin, varlat, prostaty a vaječníků a non-Hodgkinovým lymfomem.
  
  
• Bromované dioxiny: Dioxiny jsou vedlejšími produkty průmyslových a spalovacích procesů a bromované dioxiny vznikají při výrobě plastů s obsahem bromovaných zpomalovači hoření a při spalování těchto plastů. Neexistují žádné bezpečné úrovně expozice dioxinům. Dioxiny ovlivňují vývoj mozku, jsou spojeny se zvýšeným rizikem vzniku mnoha druhů rakoviny a mohou ovlivňovat imunitní systém.
  
  
• Těžké kovy: Některé sloučeniny těžkých kovů se v plastech používají k různým účelům, např. jako barviva nebo stabilizátory zabraňující degradaci. Mezi kovy obsažené v plastech patří chroman olovnatý a další sloučeniny olova, chromu nebo kadmia. Mají širokou škálu dopadů na zdraví, olovo například působí neurotoxicky a pro děti neexistuje bezpečná úroveň expozice olovem.

Kromě výše uvedených skupin chemických látek existují také jednotlivé chemické látky, kterými je důležité se zabývat, mimo jiné polymery jako je polystyren, polyuretan a polyvinylchlorid. Tyto chemické látky a výše uvedené skupiny chemických látek by měly být prioritně zařazeny do kontrolních opatření a mohly by být součástí prvotního seznamu chemických látek, které mají být úmluvou regulovány.

Více o připravované úmluvě o plastech se dozvíte na https://arnika.org/budoucnost-bez-plastu

Stávajícími mezinárodními mnohostrannými dohodami o životním prostředí (MEA) je v současné době regulováno méně než 1 % (128 z 13 000) chemických látek používaných v plastech. Stockholmská úmluva stanovuje pouze globální zákazy nebo omezení chemických látek, které jsou perzistentními organickými polutanty (POPs), zatímco Montrealský protokol reguluje pouze látky poškozující ozonovou vrstvu (ODS). Rotterdamská úmluva poskytuje informace pouze o obchodu s několika konkrétními chemickými látkami, z nichž pouze některé se používají i v plastech. Tyto úmluvy o vícestranném monitorování životního prostředí nemohou samostatně ani v kombinaci řešit tak širokou škálu chemických látek, jako je ta, která je používána v plastech. Proto je, v souvislosti s obrovským problémem, kterým chemické látky v plastech, nadprodukce plastů, plastový odpad a plasty obecně jsou, potřeba vytvořit novou úmluvu, která bude tento problém řešit, a to celosvětově.

Více o připravované úmluvě o plastech se dozvíte na https://arnika.org/budoucnost-bez-plastu

Rezoluce UNEA (Environmentální shromáždění OSN) o úmluvě o plastech z března 2022 (rezoluce 5/14) pověřuje členy OSN vyjednáváním mezinárodní úmluvy o ukončení znečištění plasty a upozorňuje na související "rizika pro lidské zdraví a nepříznivé účinky na kvalitu života lidí i životní prostředí". Tato rizika lze řešit pouze tehdy, pokud bude úmluva regulovat obsah toxických chemických látek v plastech.

Plasty obsahují toxické chemické látky, které nejsou mezinárodně regulovány, ale používají se v plastových materiálech všude na světě. Tyto toxické chemické látky v plastech ohrožují lidské zdraví a životní prostředí.

Lidé a životní prostředí jsou přímo ohrožováni během celého životního cyklu plastů - od nebezpečných emisí a expozice toxickým látkám spojeným s těžbou fosilních paliv, přes toxické látky uvolňované při výrobě plastů, až po expozici toxáckým látkám při používání a likvidaci plastů.

Chemické látky, které jsou spojeny s plasty, jsou obecně děleny do pěti skupin:

• monomery
• polymery
• aditiva (přísady)
• nezáměrně přidané látky
• související látky vznikající během životního cyklu plastu

Monomery a polymery

Monomery jsou základními stavebními prvky plastů – jsou to jednotlivé molekuly. “Mono” znamená jeden a “poly” znamená mnoho. Chemickými procesy se monomery spojují a vytvářejí polymery. Například ethylen je monomer, jehož spojením vzniká polymer polyethylen. Podobně se ze styrenu stává polystyren, z propylenu polypropylen a tak dále.

Polymery jsou tedy opakující se jednotky monomerů - jejich dlouhé řetězce. Všechny plasty mají páteř tvořenou polymery. Termín polymer se používá také pro označení některých přírodních řetězců monomerů, jako jsou cukry, ale narozdíl od přírodních látek jsou polymery v plastech syntetické nebo vysoce modifikované chemické látky.

Mnoho polymerů nebo monomerů, ze kterých se polymery skládají, je toxických. Například styren je monomer, který je spojován se zvýšeným rizikem rozvoje rakoviny u  pracovníků, kteří s ním přicházejí do kontaktu.

Přísady

Aditiva neboli přísady jsou chemické látky přidávané do plastů za účelem dosažení specifických vlastností, jako je barva, měkkost, ochrana před slunečním zářením,  a mnoho dalších. Přísady mohou tvořit více než polovinu plastového materiálu. Například ftaláty jsou toxické chemické přísady používané v některých plastech, přičemž obsahem některých měkkých, pružných plastů může být i 50 % nebo více ftalátů. Přídatné látky často nejsou chemicky vázány na polymerní páteř plastů, takže se mohou z materiálu snadno uvolňovat.

Nezáměrně přidané látky

Nezáměrně přidané látky jsou látky, které vznikají a končí v plastech v důsledku různých procesů v průběhu životního cyklu plastů (např. reakcí při výrobě, rozkladu a dalších procesech). Mnohé z nich jsou toxické.

Ačkoli jsou označovány jako "nezáměrně přidané”, ve většině případů je dobře známo, že k jejich vzniku dochází a tyto látky plasty kontaminují. Přesnějším termínem pro jejich označení tedy může být "povinné kontaminanty".

Při recyklaci plastů se chemické látky používané v primárních plastech (tj. plastech, které byly vyrobeny jako nové, nikoli z recyklovaných materiálů) přenášejí do recyklovaných materiálů, i když v recyklovaném plastu již neplní svou původní funkci. Například vysoce toxické zpomalovače hoření se používají v plastech pro elektroniku, v počítačích nebo v monitorech, které mohou vyžadovat plasty odolné vůči vysokým teplotám. Když se však tyto elektronické plastové odpady recyklují, toxické zpomalovače hoření obsahuje i recyklovaný materiál. Když se tento recyklovaný plast použije na výrobu hraček nebo jiného spotřebního zboží, zpomalovače hoření v nich nemají žádný účel, ale představují významné zdravotní riziko. Vzhledem k tomu, že jsou tyto chemické látky nedílnou součástí plastů, není možné je od materiálu během běžných recyklačních procesů oddělit.

Tyto negativní důsledky recyklace plastů  ukazují, že je důležité se zaměřit na řešení již ve fázi designu výrobků, včetně regulace a eliminace používání toxických chemických látek a zajištění transparentnosti a sledovatelnosti obsahu chemických látek v průběhu celého životního cyklu plastu.

Související chemické látky vznikající během životního cyklu plastu

Je také známo, že mnoho toxických chemických látek vzniká v průběhu celého životního cyklu plastů, od získávání suroviny až po chvíli, kdy se z plastů stávají odpady. Tyto látky se někdy označují jako "nezáměrně produkované", ale ve většině případů by se daly přesněji nazvat "povinnými vedlejšími produkty", protože je obecně známo, že budou produkovány. Například získávání surovin (ropy a plynu) pro výrobu plastů je spojeno s expozicí toxickým chemickým látkám. Je dobře známo, že ropný a plynárenský průmysl je vysoce znečišťující, přičemž pracovníci a ohrožené komunity (komunity žijící v blízkosti průmyslových zařízení) čelí potenciálním zdravotním dopadům, jako je rakovina, poškození jater, imunodeficitní choroby a neurologické poruchy. Likvidace plastového odpadu spalováním je rovněž spojena s uvolňováním vysoce toxických chemikálií, které ohrožují zdraví pracovníků s odpady a okolních komunit.

V plastech se používá více než 16 000 různých chemických látek, z nichž více než 4 200 bylo označeno za toxické (tyto látky se často nazývají chemické látky “vzbuzující obavy" nebo "potenciální obavy"). Téměř tisíc z těchto toxických chemických látek používaných v plastech je spojováno s rozvojem rakoviny, mutacemi DNA nebo narušením reprodukční funkce a více než tisíc z nich je známo jako toxických pro vodní organismy. Stejně tak je znepokojující, že je v plastech přítomno přibližně dalších 6 000 chemických látek, o jejichž bezpečnosti nemáme žádné informace. Zdroj: https://zenodo.org/records/10701706

Plasty jsou kombinací uhlíku a chemických látek,  , tedy látky vyráběné z fosilních paliv, jako je ropa a plyn. Různé chemické látky, které jsou do plastů přidávány, různými způsoby upravují širokou škálu jejich vlastností. Díky tomu může existovat tak široká škála plastových materiálů, které jsou dnes na trhu dostupné.