V Česku vyhodíme do směsného odpadu okolo 200 000 tun textilu ročně. To se dá přepočítat na asi 13 kg na osobu za rok. Pro představu je to jako bychom vyhodili 1 džíny každý týden. V porovnání s Evropou vyhazujeme zhruba polovinu množství, než je průměrem. Celosvětově se pak vyhodí okolo 92 milionů tun oblečení ročně. Představit si to můžete tak, že každou vteřinu se spálí nebo vyveze na skládku 1 kamion textilu.

Ideální je pokusit se oděv spravit a dále využít. Pokud si nevíte rady, doporučujeme nahlédnout do naší brožury s tipy na upcyklaci, která nabízí inspiraci pro další zpracování textilu – a to i bez nutnosti vlastnit šicí stroj. Další možností je využití poškozeného textilu například jako úklidového hadru. V některých případech však bývá množství nevyužitelného oblečení větší, než je možné takto spotřebovat.  V takovém případě je bohužel potřeba oblečení vyhodit do směsného odpadu. Do kontejnerů na textil, které obvykle spravují charitativní organizace, již tyto kusy nepatří – takové oblečení není pro další využití vhodné a jeho likvidace představuje pro neziskové organizace finanční zátěž. Obce mají sice od letošního roku 2025 povinnost zajišťovat také sběr odpadního textilu, nejen toho dále využitelného, avšak současný systém zatím ještě není plně funkční a kontejnery na odpadní, dále nevyužitelný textil stále ještě nejsou běžně dostupné. Dopřejme proto novému systému čas, než se plně ustálí a dojde k rozšíření recyklačních kapacit v České republice tak, abychom kromě textilu v dobrém stavu mohli do kontejnerů vyhazovat také textil, který už dále využitelný není.

Ano, doplňky jako boty a kabelky můžete vložit do textilního kontejneru. Důležité je, aby boty byly v páru, čisté a vše pěkně zabalené v tašce.

Než na sběrný dvůr s textilem vyrazíte, zjistěte si předem, zda v něm mají i kontejner na textil. Textilní kontejnery fungují hlavně jako sběr použitelného textilu, který lze darovat či prodat. Jeho recyklace je ale nepravděpodobná. Od roku 2025 mají obce povinnost textil od občanů vybírat samostatně. Obce, které tyto kontejnery nemají dostupné na ulici je nejspíš umístí na sběrné dvory.

Špinavý (nevypraný) textil se nehodí ani k darování ani k recyklaci. Tento materiál patří do směsného odpadu.

Jednoduchá otázka, ale složitější odpověď. Textilní průmysl má mnohem víc negativních dopadů, než se na první pohled může zdát. Textil od veřejnosti je vícedruhový a těžko se v něm identifikují konkrétní materiály, a proto není vhodný k recyklaci. Mnohem lépe se recyklují zbytky z výroby, kdy výrobci znají přesné složení a dokážou tak přesně popsat vlastnosti výstupního recyklátu. Produkce textilu v posledních letech prudce roste a za navýšením stojí hlavně produkty z polyesteru, což je plastové vlákno, takže se jedná o plastový odpad. Odpad ale nevzniká jen na konci životního cyklu oblečení. Už během výroby vzniká velké množství odpadu, spočívající v únicích mikroplastů nebo velké spotřebě chemikálií, které končí v odpadních vodách, tedy jsou druhotným odpadem. Věděli jste, že na výrobu 1 kg oblečení je potřeba 1 kg chemikálií? A závěrem, zdrojem textilního odpadu není jen obnošené oblečení, ale také to neprodané. Mnoho značek likviduje neprodané zboží (často ho spaluje ve spalovnách), aby mohly nabízet stále nové a nové oblečení, popřípadě vůbec nenabízí oblečení se slevou, aby si udrželi lukrativnost značky. Tyto praktiky by ale měly brzy skončit. Nová směrnice o ekodesignuEvropského parlamentu a Rady Evropské unie 2024/1781 mimo jiné likvidaci neprodaného zboží zakazuje s účinností od poloviny roku 2026. Pokud vás téma rychlé módy zajímá, přečtěte si naši brožuru Rychle vyrobeno, rychle vyhozeno, kde se jí věnujeme podrobněji.

Máte-li v plánu oblečení věnovat do textilních kontejnerů, vyswapovat (vyměnit na společenské akci) či donést do second handu, je potřeba aby oblečení bylo vyprané, bez dírek a bez defektů, jako je např. chybějící knoflík či nefunkční zip. Neziskové organizace mají mnoho práce s redistribucí a tříděním jako takovým a není v ničích silách oblečení opravovat, stejně jako nikdo nepotřebuje oblečení “na donošení”. Zkuste si proto nejdříve odpovědět na jednoduchou otázku - věnovala bych oblečení v takovémto stavu blízké osobě?

Kontejnery na textil v sobě spojují ekologickou a charitativní činnost. Oblečení se třídí do kategorií pro darování potřebným, k prodeji, k recyklaci a na vyhození. Vyškolit člověka, který dokáže oblečení v textilním kontejneru dobře vytřídit trvá i 3 roky. Všechno třídění probíhá ručně. Nedílnou součástí je zmíněný prodej, ze kterého organizace čerpají finance na svůj provoz, dotace totiž obvykle veškeré náklady nepokrývají.

Nejšetrnější a nejefektivnější přístup k oblečení, potažmo ke spotřebnímu zboží obecně, je co nejdelší používání. Proto když už daný kousek nechceme z jakéhokoliv důvodu používat, ale je stále funkční a pěkný, nejlepší variantou, jak se ho zbavit je opětovné použití - tedy že daný kousek někomu darujete, prodáte nebo vyměníte. Recyklace je proces, kdy se textilie nadrtí a dále zpracovávají, mění se jejich účel z oblečení např. na izolace, stavební prvky, pohledové desky atd Jde tedy téměř vždy o “"downcycling”, tedy o proces, při kterém se kvalita a užitná hodnota recyklovaného materiálu s každým dalším cyklem snižuje.

Existuje webová stránka www.goodonyou.com, kde najdete hodnocení jednotlivých značek, můžete si tak svou oblíbenou vyhledat a zjistit si o ní víc. Nápovědou by mohly být i obchody, které udržitelnou módu prodávají - inspiraci můžete najít třeba u Etik Butik, Fresh Labels nebo Green Butik. Více značek najdete na webu magazínu Slow femme, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje.

Na skládce se bioodpad rozkládá bez přístupu vzduchu a vzniká tak metan – silný skleníkový plyn, který výrazně přispívá ke změně klimatu. Navíc se vyhazováním bioodpadu do směsného odpadu zbytečně plýtvá cennými živinami, které by mohly vrátit do půdy život. Vytříděný bioodpad naopak nejčastěji putuje do kompostárny, případně bioplynové stanice, kde se z něj následně vyrobí hnojivo, případně bioplyn.

Ano, ale pouze v malém množství. Citrusová kůra i banánové slupky kompostovat lze, ale je vhodné je krájet na menší kusy a nemít jich příliš, protože kyseliny v nich obsažené mohou zpomalit rozklad. Citrusy (pomeranče, mandarinky nebo citrony) se navíc často ošetřují konzervačními a protiplísňovými látkami, například imidazolem, thiabendazolem nebo vosky. Tyto chemikálie rovněž zpomalují rozklad slupky a v malém domácím kompostéru mohou narušovat mikrobiální život.

Tepelně upravené (vařené, pečené či smažené) zbytky jídla nepatří do běžného kompostu ani do (obvykle hnědé) popelnice na rostlinný bioodpad. Mohou narušovat proces kompostování, způsobovat plíseň, přitahovat škůdce a zapáchat. V některých obcích je umožněno zvláště třídit i tuto surovinu, která zpravidla následně putuje do bioplynové stanice.

Pokud máte domácí zahradní kompostér, můžete pokračovat ve vrstvení materiálu - kompostování sice v zimě zpomaluje, ale nezastaví se. V případě obecního sběru záleží na odpadovém systému konkrétní obce, obce mají nicméně povinnost zajistit sběr bioodpadu rostlinného původu celoročně.

Pravidelně nádobu vynášej a omývej. Pomáhá i prosypávání suchým materiálem rostlinného původu, např. čistými pilinami či listím, které pohlcují vlhkost a pachy. Naopak není vhodné na bioodpad používat jakékoli papírové nebo jiné sáčky (pokud nemáte přímo od obce jiné informace). Vyhození takovýchto sáčků do hnědé popelnice může následně negativně ovlivnit zpracování bioodpadu. Vždy se v tomto ohledu řiďte popiskem na popelnici! V případě kompostovatelných sáčků na bázi plastů se bohužel ani kompostováním nezbavíme mikro a nanoplastů.

Bioodpad se dá zpracovat a vrátit do přírody jako kompost nebo energie. Směsný komunální odpad končí většinou ve spalovně nebo na skládce, protože už se nedá jinak využít. Je ale pravda, že i směsný odpad bohužel stále obsahuje velké množství bioodpadu (až třetinu!) a dalších tříditelných a recyklovatelných součástí (plastu, papíru, skla, kovů, textilu, elektroodpadu atd.). Proto je potřeba třídit co nejdůsledněji, a to především bioodpad, který obsahuje velké množství živit, které bez třídění zbytečně skončí nevyužité na skládce či jsou zlikvidovány ve spalovně.

Obce musí od roku 2021 zajistit možnost odděleného sběru bioodpadu rostlinného původu. Každá domácnost tedy popelnici na bioodpad mít nemusí, ale měla by mít možnost bioodpad třídit, např. alespoň na sběrném dvoře, v obecní kompostárně nebo na jiných sběrných místech. Jednotlivci nejsou nijak sankcionováni, pokud bioodpad netřídí. Přesto má třídění smysl – pomáhá šetřit zdroje, vracet živiny zpět do půdy a snižuje množství odpadu na skládkách. Ač to není povinné, některé obce umožňují mít vlastní sběrnou nádobu na bioodpad (obvykle malou hnědou popelnici). V některých případech je nicméně potřeba se ke svozu bioodpadu ve vaší obci přihlásit - podrobné informace zjistíte na webových stránkách vaší obce, protože podmínky se mohou značně lišit. V případě Prahy je například možné se k odběru přihlásit zde. V některých případech vám to může dokonce snížit poplatky za svoz odpadu, velmi ale záleží na odpadovém systému každé jednotlivé obce.

Bioodpad se mění na kompost bohatý na živiny nebo se zpracovává v bioplynových stanicích, kde vzniká bioplyn pro výrobu elektřiny a tepla a kvalitní hnojivo pro půdu.

Podmínky rozhodují – v domácím kompostéru trvá rozklad obvykle 6 až 12 měsíců. V teple a při dobrém provzdušnění může být hotový i za 3 měsíce. Je možné také tzv. rychlé kompostování, kdy díky správné rovnováze dusíkatých (zelených, mokrých) a uhlíkatých (hnědých, suchých) materiálů, udržováním správné vlhkosti a přísunu kyslíku, případně i používáním urychlovačů kompostu můžete kompost získat za necelý měsíc.

Ano, je ideální pro domácnosti bez zahrady. Kalifornské žížaly zpracují kuchyňský bioodpad bez zápachu a vzniká výborný tekutý i pevný kompost pro rostliny. Vermikompostér si dokonce lze velmi snadno vyrobit přímo doma – jak na to se dozvíte v návodu od Arniky.

Ne. Obce mají od roku 2021 zákonnou povinnost zajistit oddělený sběr bioodpadu rostlinného původu, byť pouze v rámci sběrného dvora nebo obecní kompostárny. Pokud sběrné místo chybí, je možné to nahlásit na obecní úřad nebo krajský úřad životního prostředí.

Za bioodpad je považován odpad biologického původu. Bioodpad lze rozdělit na rostlinný a živočišný. V České republice se sbírá především bioodpad rostlinného původu - slupky a další zbytky ovoce a zeleniny, kávová sedlina, čajové sáčky (bez jejich papírových a kovových částí), zbytky rostlin včetně trávy nebo listí, hlína atd. Nepatří sem pečivo ani jiné zbytky jídla, kapesníky a jiný papír, prach, maso, kosti, skořápky od vajec ani jiné živočišné produkty, které mohou narušovat proces kompostování, způsobovat zápach nebo výskyt plísně a lákat škůdce. V případě některých živočišných produktů, jako jsou například skořápky od vajec, je možné kompostování v domácím kompostéru, ale do hnědé popelnice nepatří. Na kontejnerech určených pro bioodpad bývají nicméně nálepky, které přesněji specifikují, co do nich můžete vyhodit, může se to totiž značně lišit město od města, na základě toho, jaké podmínky si místní kompostárna stanoví. V některých obcích probíhá také sběr bioodpadu živočišného původu nebo gastroodpadu jako je již zmiňované maso, kosti, zbytky jídel atd.

Plasty se vyrábějí z chemických látek, z nichž mnohé jsou toxické. To je třeba změnit tak, aby plastové materiály toxické látky neobsahovaly, čímž bude zajištěna ochrana lidského zdraví a životního prostředí. I kdyby však všechny toxické chemické látky, které se v plastech používají, byly zítra zázračně nahrazeny netoxickými alternativami, současné obrovské objemy vyráběných plastů by stále poškozovaly lidské zdraví a životní prostředí a vedly by k expozici toxickým chemickým látkám. K tomu totiž dochází v průběhu celého životního cyklu těchto plastů, včetně těchto klíčových stádií:

Během získávání zdrojů

Petrochemikálie používané během výroby plastů a mnoho chemických přísad, které jsou do plastů následně přidávány, jsou získávány z fosilních paliv jako je ropa a plyn. Těžba fosilních paliv je založena na používání toxických chemických látek (např. PFAS) a vede k uvolňování a emisím dalších toxických chemických látek (např. PAU).

Během výroby a používání

V plastech mohou neúmyslně vznikat látky, například produkty rozkladu plastů, které se z nich mohou také uvolňovat a ohrožovat zdraví pracovníků v průmyslových podnicích i spotřebitelů, kteří si výsledný výrobec koupí.

Při nakládání s odpady

Na spalování plastů je založeno hned několik typů nakládání s odpady, včetně spaloven, chemické recyklace a výroby paliv z odpadů (TAP). Při spalování plastů vznikají vysoce toxické chemické látky, jako jsou polycyklické aromatické uhlovodíky a dioxiny, které se uvolňují a kontaminují okolí spaloven odpadů.

Kromě toxických chemických látek přibývá důkazů o tom, že plastové částice, jako jsou mikroplasty a nanoplasty, mohou poškozovat lidské zdraví a životní prostředí. Vysoké objemy výroby plastů navíc zhoršují změnu klimatu, protože výroba plastů vyžaduje masivní vstupy fosilních paliv a výrobní zařízení mohou produkovat skleníkové plyny.

Připravovaná mezinárodní úmluva o plastech je příležitostí k výraznému zlepšení ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Bude to však vyžadovat jak zákaz toxických chemických látek v plastech, tak snížení produkce plastů.

Více o připravované úmluvě o plastech se dozvíte na https://arnika.org/budoucnost-bez-plastu

Termín "bioplasty" se často používá pro označení údajně biologicky rozložitelných a biologicky odbouratelných plastů. U obou variant bioplastů bylo prokázáno, že obsahují toxické chemické látky, a tvrzení o jejich biologické rozložitelnosti jsou většinou přehnaná. U některých typů plastů, které jsou uváděny na trh jako biologicky rozložitelné, se plasty jednoduše rozpadají na menší částice a vznikají tak mikroplasty. Jiné se biologicky rozkládají pouze za velmi specifických podmínek v průmyslových kompostech, a i tehdy se z nich mohou uvolňovat toxické chemické látky.

Mezivládní vyjednávací výbor pro plastové znečištění (INC) by měl zajistit, aby inovace nevedly k zavádění nových výrobků a postupů, které mohou rovněž představovat hrozbu pro lidské zdraví a životní prostředí, například používání papírových obalů obsahujících PFAS jakožto náhrady plastových obalů. Kritéria pro hodnocení alternativ musí být vědecky podložená. Celkově je klíčové, aby se i alternativní materiály hodnotily z hlediska vlivu na zdraví a životní prostředí, a aby se INC vyhnul propagaci "greenwashingu" a falešných řešení, jako je deklarování obsahu recyklátu ve výrobku.

Chemická recyklace je často prezentována jako nová myšlenka, která pomůže vyřešit krizi s plasty, nebo jako dobrá alternativa ke spalování odpadů. Jako chemická recyklace se obvykle označují technologie, kterými se pomocí určité kombinace tepla, tlaku, omezení přístupu kyslíku, katalyzátorů a/nebo rozpouštědel štěpí použité plasty buď na palivo, nebo na stavební kameny pro nové plasty. Příkladem může být pyrolýza, zplyňování či depolymerizace. Chemická recyklace je však málo efektivní, energeticky náročná, přispívá ke změně klimatu a vytváří velké množství toxických odpadů a toxických emisí, přičemž ve skutečnosti produkuje jen velmi málo recyklovaných plastů nebo jiných užitečných materiálů a výstupů. Více se dočtete ve studii "Chemická recyklace: Odvedení pozornosti, ne řešení".

Vzhledem k tomu, že plasty jsou vyráběny z toxických chemických látek, dochází při recyklaci plastů k nekontrolovatelnému šíření těchto látek, což ohrožuje životní prostředí a lidské zdraví, zejména zdraví pracovníků při v recyklačních zařízeních.

Výzkum ukázal, že recyklované plasty obsahují více toxických chemických látek než primární plasty. Chemické látky v plastech nejsou nijak označeny, takže při recyklaci směsných plastů obsahuje nový materiál toxickou směs chemických látek zkombinovaných z různých primárních plastů. Vzniká tak nový materiál se zcela neznámým chemickým složením. Používají-li se plasty k manipulaci s chemickými látkami, mohou obsahovat kontaminanty, které se šíří i do recyklovaného plastu. Například když se recykluje plastová láhev používaná ke skladování pesticidů, mohou pesticidy kontaminovat i recyklovaný plast. Chemické látky se také mohou v rámci recyklačního procesu syntetizovat, čímž vznikají například při zahřívání nové nebezpečné chemické látky, které se následně dostávají i do recyklovaného materiálu.

Kromě toho je důležité si uvědomit, že recyklace plastů ve skutečnosti selhává již desítky let. Objemy recyklace jsou často uváděny jako objem plastů odeslaných k recyklaci, namísto množství, které je skutečně zrecyklováno. Vyspělé země často používají výraz "recyklace plastů" jako zástěrku pro vývoz toxického plastového odpadu do rozvojových zemí, kde se tento odpad často spaluje nebo skládkuje, a to za zcela nevyhovujících podmínek.

Přístup založený na posuzování nebezpečnosti vychází z předpokladu, že toxické chemické látky jsou příliš nebezpečné na to, aby mohly být bezpečně používány. Podle přístupu založeného na nebezpečnosti je toxicita chemické látky dostatečným důvodem pro její zákaz, tak, aby se zamezilo negativním vlivům na zdraví.

Přístup založený na riziku vychází ze zastaralého předpokladu, že lze stanovit bezpečnou úroveň expozice toxickým chemickým látkám. Tento předpoklad nebere v úvahu endokrinní disruptory a další toxické látky, u kterých neexistuje bezpečná úroveň koncentrace, pod níž nedochází k negativním zdravotním dopadům. Vyžaduje dlouhé, nákladné a často na teoretických předpokladech založené hodnocení toxicity, způsobů a úrovní expozice, vyluhování chemických látek a analýzy rizik a benefitů. Kromě toho je nemožné předvídat všechny expozice toxickým chemickým látkám v plastech během jejich životního cyklu vzhledem k jejich globálnímu rozšíření. V mnoha případech vedly předpisy založené na riziku k letům nebo dokonce desetiletím expozice toxickým látkám, kterým bylo možné předejít, pokud bychom postupovali v souladu s přístupem založeným na nebezpečnosti. Například používání přístupu založeného na riziku po léta umožňovalo, aby koncentrace bisfenolu A v plastových dětských výrobcích a dalším spotřebním zboží v EU byly 20 000krát vyšší, než je dnes považováno za bezpečné. Přístup založený na nebezpečnosti je proto jediným možným a zdraví nejlépe chránícím přístupem k toxickým chemickým látkám v plastech.

Recyklace plastů je poměrně neefektivní proces, u něhož bylo opakovaně prokázáno, že se během něj toxické chemické látky dostávají do nových výrobků. To nás opět vrací ke skutečnosti, že tisíce chemických látek v plastech jsou toxické a u dalších tisíců z nich neexistují žádné informace o jejich bezpečnosti. U plastů často neznáme jejich složení, takže není možné zjistit, zda a jaké toxické chemické látky obsahují. Tento nedostatek transparentnosti, sledovatelnosti a dostupnosti údajů o jejich složení znamená, že neexistují plasty, které by bylo možné považovat za na 100 % bezpečné. Jednoduše není nikdy možné s jistotou zjistit, zda obsahují toxické chemické látky, či nikoliv. Tyto nedostatky jsou také překážkami bezpečného cirkulárního neboli oběhového hospodářství.

Kritéria pro určení chemických látek, které mají být úmluvou kontrolovány, by mohla zahrnovat následující:

1. Chemické látky a třídy chemických látek používané v plastech, ať už jako složky samotných plastů, pomocné látky, nezáměrně přidané látky anebo chemické látky vznikající jako vedlejší produkty během životního cyklu plastů.
2. Chemické látky, pro které nejsou k dispozici údaje o jejich toxicitě.
3. Chemické látky, které znemožňují recyklaci, opětovné využití plastů, tedy obecně oběhové hospodářství.
4. Chemické látky, u nichž existují důkazy o známých nebo potenciálně nepříznivých účincích na lidské zdraví nebo životní prostředí.

Kritéria podle písmene d) mohou zahrnovat látky klasifikované jako:

• Karcinogenní, mutagenní anebo toxické pro reprodukci.
• Endokrinními disruptory.
• Látky ovlivňující imunitní systém, nervový systém nebo konkrétní orgány.
• Perzistentní, bioakumulativní a toxické v životním prostředí.
• Perzistentní, mobilní a toxické.

Snížením množství chemických látek používaných k výrobě plastů a nahrazením těch nebezpečných bezpečnějšími alternativami se mohou plasty stát jednoduššími a bezpečnějšími.

Stejně jako Stockholmská úmluva určila takzvaný "špinavý tucet" (dirty dozen) chemických látek, které je třeba eliminovat, měla by mít připravovaná úmluva o plastech ambici určit prvotní seznam chemických látek, které mají být úmluvou regulovány a eliminovány na základě výše uvedených kritérií (viz otázka 6). V současné době se v plastech používají tisíce chemických látek, o jejichž toxicitě nejsou k dispozici žádné údaje, a těm je třeba se vyhnout, dokud se neprokáže jejich bezpečnost. Existují však přesvědčivé důkazy o tom, že následující skupiny jsou nebezpečné a měly by být zařazeny na seznam toxických chemických látek určených k eliminaci:

• Bromované zpomalovače hoření (BFR): Bromované zpomalovače hoření se přidávají do několika typů plastů, zejména do elektroniky a automobilů. Jsou to chemické látky narušující endokrinní systém (EDC), které jsou spojovány s neplodností a mohou narušovat reprodukční vývoj mužů a žen, negativně ovlivňovat zdravý vývoj jedince tím, že narušují funkci štítné žlázy, a negativně působit na vývoj nervové soustavy.
  
  
• Chlorované parafíny: Chlorované parafíny se používají jako zpomalovače hoření a v některých výrobcích i pro zvýšení pružnosti plastů. Jsou to chemické látky narušující endokrinní systém a jsou podezřelé z toho, že u lidí způsobují rakovinu. Studie také prokázaly, že u lidí negativně ovlivňují játra, ledviny a štítnou žlázu.
  
  
• Polyaromatické uhlovodíky (PAU): Polyaromatické uhlovodíky se vyskytují v některých plastech v důsledku použití specifických přísad nebo jako neúmyslně přidané látky. Některé PAU jsou klasifikovány jako karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci.
  
  
• Alkylfenoly: Alkylfenoly se používají jako přísady a meziprodukty v plastech. Některé alkylfenoly jsou endokrinními disruptory a odborné studie spojují expozici alkylfenolům se zvýšeným výskytem několika typů rakoviny, včetně rakoviny dělohy a prsu.
  
  
• Bisfenoly: Bisfenoly se používají jako chemické stavební prvky v tvrdých polykarbonátových plastech a v některých epoxidových pryskyřicích. Používají se také jako přídatné látky a jsou obsaženy v mnoha běžných plastových výrobcích. Bisfenoly jsou endokrinní disruptory a jsou spojovány s rakovinou prsu, prostaty, vaječníků a dělohy.
  
  
• Ftaláty: Ftaláty, kvůli jejich širokému používání někdy nazývané též "všudypřítomné chemikálie", se používají jako změkčovadla – přísady, díky nimž jsou výrobky z plastů ohebné. Ftaláty jsou chemické látky narušující endokrinní systém, které mohou snižovat hladinu testosteronu a estrogenu, blokovat působení hormonů štítné žlázy a byly identifikovány jako látky toxické pro reprodukci.
  
  
• Benzotriazolové ultrafialové (UV) stabilizátory: UV stabilizátory se používají k zabránění degradace plastových výrobků na slunečním světle. Několik studií prokázalo, že UV stabilizátory narušují endokrinní systém a mohou narušovat plodnost a vývoj.
  
  
• Per- a polyfluoroalkylové látky (PFAS): PFAS jsou známé jako "věčné chemikálie", protože přetrvávají v životním prostředí a hromadí se v tělech volně žijících živočichů a lidí. PFAS se používají při výrobě fluorovaných polymerů s postranním řetězcem a fluoropolymerů, jako je polytetrafluorethylen (PTFE), známý spíše pod obchodní značkou Teflon. Používají se mimo jiné k výrobě oblečení, obuvi či bytového textilu odolného proti vodě nebo skvrnám a v obalech na potraviny, aby se snadno nepromastily. PFAS jsou chemické látky narušující endokrinní systém, které ovlivňují imunitní systém, játra a funkci štítné žlázy. Narušují průběh puberty, zvyšují riziko rakoviny prsu a jsou spojovány s rakovinou ledvin, varlat, prostaty a vaječníků a non-Hodgkinovým lymfomem.
  
  
• Bromované dioxiny: Dioxiny jsou vedlejšími produkty průmyslových a spalovacích procesů a bromované dioxiny vznikají při výrobě plastů s obsahem bromovaných zpomalovači hoření a při spalování těchto plastů. Neexistují žádné bezpečné úrovně expozice dioxinům. Dioxiny ovlivňují vývoj mozku, jsou spojeny se zvýšeným rizikem vzniku mnoha druhů rakoviny a mohou ovlivňovat imunitní systém.
  
  
• Těžké kovy: Některé sloučeniny těžkých kovů se v plastech používají k různým účelům, např. jako barviva nebo stabilizátory zabraňující degradaci. Mezi kovy obsažené v plastech patří chroman olovnatý a další sloučeniny olova, chromu nebo kadmia. Mají širokou škálu dopadů na zdraví, olovo například působí neurotoxicky a pro děti neexistuje bezpečná úroveň expozice olovem.

Kromě výše uvedených skupin chemických látek existují také jednotlivé chemické látky, kterými je důležité se zabývat, mimo jiné polymery jako je polystyren, polyuretan a polyvinylchlorid. Tyto chemické látky a výše uvedené skupiny chemických látek by měly být prioritně zařazeny do kontrolních opatření a mohly by být součástí prvotního seznamu chemických látek, které mají být úmluvou regulovány.

Více o připravované úmluvě o plastech se dozvíte na https://arnika.org/budoucnost-bez-plastu

Stávajícími mezinárodními mnohostrannými dohodami o životním prostředí (MEA) je v současné době regulováno méně než 1 % (128 z 13 000) chemických látek používaných v plastech. Stockholmská úmluva stanovuje pouze globální zákazy nebo omezení chemických látek, které jsou perzistentními organickými polutanty (POPs), zatímco Montrealský protokol reguluje pouze látky poškozující ozonovou vrstvu (ODS). Rotterdamská úmluva poskytuje informace pouze o obchodu s několika konkrétními chemickými látkami, z nichž pouze některé se používají i v plastech. Tyto úmluvy o vícestranném monitorování životního prostředí nemohou samostatně ani v kombinaci řešit tak širokou škálu chemických látek, jako je ta, která je používána v plastech. Proto je, v souvislosti s obrovským problémem, kterým chemické látky v plastech, nadprodukce plastů, plastový odpad a plasty obecně jsou, potřeba vytvořit novou úmluvu, která bude tento problém řešit, a to celosvětově.

Více o připravované úmluvě o plastech se dozvíte na https://arnika.org/budoucnost-bez-plastu

Rezoluce UNEA (Environmentální shromáždění OSN) o úmluvě o plastech z března 2022 (rezoluce 5/14) pověřuje členy OSN vyjednáváním mezinárodní úmluvy o ukončení znečištění plasty a upozorňuje na související "rizika pro lidské zdraví a nepříznivé účinky na kvalitu života lidí i životní prostředí". Tato rizika lze řešit pouze tehdy, pokud bude úmluva regulovat obsah toxických chemických látek v plastech.

Plasty obsahují toxické chemické látky, které nejsou mezinárodně regulovány, ale používají se v plastových materiálech všude na světě. Tyto toxické chemické látky v plastech ohrožují lidské zdraví a životní prostředí.

Lidé a životní prostředí jsou přímo ohrožováni během celého životního cyklu plastů - od nebezpečných emisí a expozice toxickým látkám spojeným s těžbou fosilních paliv, přes toxické látky uvolňované při výrobě plastů, až po expozici toxáckým látkám při používání a likvidaci plastů.

Chemické látky, které jsou spojeny s plasty, jsou obecně děleny do pěti skupin:

• monomery
• polymery
• aditiva (přísady)
• nezáměrně přidané látky
• související látky vznikající během životního cyklu plastu

Monomery a polymery

Monomery jsou základními stavebními prvky plastů – jsou to jednotlivé molekuly. “Mono” znamená jeden a “poly” znamená mnoho. Chemickými procesy se monomery spojují a vytvářejí polymery. Například ethylen je monomer, jehož spojením vzniká polymer polyethylen. Podobně se ze styrenu stává polystyren, z propylenu polypropylen a tak dále.

Polymery jsou tedy opakující se jednotky monomerů - jejich dlouhé řetězce. Všechny plasty mají páteř tvořenou polymery. Termín polymer se používá také pro označení některých přírodních řetězců monomerů, jako jsou cukry, ale narozdíl od přírodních látek jsou polymery v plastech syntetické nebo vysoce modifikované chemické látky.

Mnoho polymerů nebo monomerů, ze kterých se polymery skládají, je toxických. Například styren je monomer, který je spojován se zvýšeným rizikem rozvoje rakoviny u  pracovníků, kteří s ním přicházejí do kontaktu.

Přísady

Aditiva neboli přísady jsou chemické látky přidávané do plastů za účelem dosažení specifických vlastností, jako je barva, měkkost, ochrana před slunečním zářením,  a mnoho dalších. Přísady mohou tvořit více než polovinu plastového materiálu. Například ftaláty jsou toxické chemické přísady používané v některých plastech, přičemž obsahem některých měkkých, pružných plastů může být i 50 % nebo více ftalátů. Přídatné látky často nejsou chemicky vázány na polymerní páteř plastů, takže se mohou z materiálu snadno uvolňovat.

Nezáměrně přidané látky

Nezáměrně přidané látky jsou látky, které vznikají a končí v plastech v důsledku různých procesů v průběhu životního cyklu plastů (např. reakcí při výrobě, rozkladu a dalších procesech). Mnohé z nich jsou toxické.

Ačkoli jsou označovány jako "nezáměrně přidané”, ve většině případů je dobře známo, že k jejich vzniku dochází a tyto látky plasty kontaminují. Přesnějším termínem pro jejich označení tedy může být "povinné kontaminanty".

Při recyklaci plastů se chemické látky používané v primárních plastech (tj. plastech, které byly vyrobeny jako nové, nikoli z recyklovaných materiálů) přenášejí do recyklovaných materiálů, i když v recyklovaném plastu již neplní svou původní funkci. Například vysoce toxické zpomalovače hoření se používají v plastech pro elektroniku, v počítačích nebo v monitorech, které mohou vyžadovat plasty odolné vůči vysokým teplotám. Když se však tyto elektronické plastové odpady recyklují, toxické zpomalovače hoření obsahuje i recyklovaný materiál. Když se tento recyklovaný plast použije na výrobu hraček nebo jiného spotřebního zboží, zpomalovače hoření v nich nemají žádný účel, ale představují významné zdravotní riziko. Vzhledem k tomu, že jsou tyto chemické látky nedílnou součástí plastů, není možné je od materiálu během běžných recyklačních procesů oddělit.

Tyto negativní důsledky recyklace plastů  ukazují, že je důležité se zaměřit na řešení již ve fázi designu výrobků, včetně regulace a eliminace používání toxických chemických látek a zajištění transparentnosti a sledovatelnosti obsahu chemických látek v průběhu celého životního cyklu plastu.

Související chemické látky vznikající během životního cyklu plastu

Je také známo, že mnoho toxických chemických látek vzniká v průběhu celého životního cyklu plastů, od získávání suroviny až po chvíli, kdy se z plastů stávají odpady. Tyto látky se někdy označují jako "nezáměrně produkované", ale ve většině případů by se daly přesněji nazvat "povinnými vedlejšími produkty", protože je obecně známo, že budou produkovány. Například získávání surovin (ropy a plynu) pro výrobu plastů je spojeno s expozicí toxickým chemickým látkám. Je dobře známo, že ropný a plynárenský průmysl je vysoce znečišťující, přičemž pracovníci a ohrožené komunity (komunity žijící v blízkosti průmyslových zařízení) čelí potenciálním zdravotním dopadům, jako je rakovina, poškození jater, imunodeficitní choroby a neurologické poruchy. Likvidace plastového odpadu spalováním je rovněž spojena s uvolňováním vysoce toxických chemikálií, které ohrožují zdraví pracovníků s odpady a okolních komunit.

V plastech se používá více než 16 000 různých chemických látek, z nichž více než 4 200 bylo označeno za toxické (tyto látky se často nazývají chemické látky “vzbuzující obavy" nebo "potenciální obavy"). Téměř tisíc z těchto toxických chemických látek používaných v plastech je spojováno s rozvojem rakoviny, mutacemi DNA nebo narušením reprodukční funkce a více než tisíc z nich je známo jako toxických pro vodní organismy. Stejně tak je znepokojující, že je v plastech přítomno přibližně dalších 6 000 chemických látek, o jejichž bezpečnosti nemáme žádné informace. Zdroj: https://zenodo.org/records/10701706

Plasty jsou kombinací uhlíku a chemických látek,  , tedy látky vyráběné z fosilních paliv, jako je ropa a plyn. Různé chemické látky, které jsou do plastů přidávány, různými způsoby upravují širokou škálu jejich vlastností. Díky tomu může existovat tak široká škála plastových materiálů, které jsou dnes na trhu dostupné.

Obce a města jsou povinny na základě Vyhlášky č. 321/2014 Sb. zajistit sběr kovu (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2014-321). Do tohoto sběru patří i hliníkové obaly. V obcích ci městech se kovy sbírají do kontejnerů na ulici, ve sběrných dvorech či místech, někdy také jen jednorázově ve spolupráci s hasiči. Na některých školách také běží soutěž ve sběru hliníku (většinou současně se sběrem papíru), lze tedy domluvit i odevzdání tam. Někde dokonce vykupují tenkostěnný hliník sběrný (výkupní cena je nízká, kolem 8 Kč/kg). Nevadí, že se sbírá dohromady železo a ostatní kovy. Obaly se následně roztřídí dle materiálu a odešlou ke zpracování. Ze sesbíraného hliníku se dělá hliníková drť, která se používá jako antioxidant při výrobě železa. Výroba hliníku je energeticky velmi náročná, proto je lepší tomuto odpadu v rámci svých možností předcházet a používat hliník co nejméně.

Odpady produkujeme denně. Každý den rozhodujeme, kolik jich bude. Každé opatření má smysl. Význam drobných opatření je v tom, že je může udělat hodně lidí. Jestliže průměrný obyvatel ČR produkuje celkově přibližně 300 kg odpadů za rok a z toho vytřídí kolem 50 kg surovin, pak v obcích, kde jsou lidé motivování k prevenci, je jejich produkce i třikrát nižší.

K nejúčinnějším způsobům redukce množství odpadů v domácnostech patří:

Používat nabíjecí baterie místo jednorázových (úspory v gramech)
Vyhnout se jednorázovým nákupním taškám (úspory do 2 kg/ob/rok)
Omezení zbytečných obalů, pití vody z vodovodu
Odmítnutí nevyžádané reklamy do schránek (úspory kolem 8 kg/ob/rok)
Stop plýtvání potravinami
Jednorázově potřebné věci lze často zapůjčit
Nepotřebné oblečení darovat na charitativní účely
Starý nábytek nabídnout zdarma na internetu
Domácí kompostování (úspory od 40 do 200 kg/ob/rok)
Použití látkových plen (úspory do 3 kg/ob/rok, 700-1000 kg na 1 dítě)

Příklady obcí s nízkou produkcí odpadů: Štítná nad Vláří – Popov, Chvalšiny, Dalešice.

Příklady měst s nízkou produkcí odpadů: Fulnek, Kdyně, Vsetín.

Více podrobností na téma předcházení vzniku odpadu naleznete na webech:

http://pvo.arnika.org/

http://www.veronica.cz/spotrebitel-a-odpady

http://www.tretiruka.cz/media-a-odpady/predchazeni-vzniku-odpadu/

Azbest je název pro skupinu přirozeně se vyskytujících minerálů tvořících dlouhá, oddělená a tenká vlákna (amosit, chrysotil, krokydolit, tremolit, aktinolit a anthofylit). Jeho dobré vlastnosti (pevnost, pružnost, tepelná odolnost) byly využity tím, že se přidával do různých stavebních materiálů. V ČR se vyráběly tyto produkty již od roku 1912 (Eternit). Největší spotřeba azbestu byla v letech 1975 až 1990. Výroba všech produktů byla ukončena v roce 1996.

Azbest představuje závažné riziko pro zdraví člověka. Asbestová vlákna mechanicky poškozují dýchací cesty. Způsobit mohou podráždění, fibrózu i rakovinu plic. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) není možné stanovit bezpečnou koncentraci azbestových vláken ve vzduchu. V České republice pro pracovní prostředí platí limit 1000 vláken na 1 metr kubický. Pracovní podmínky pro práci v prostorách s výskytem azbestu blíže specifikuje Nařízení vlády č. 361/2007 Sb.

Azbestové materiály představují riziko pouze v případě, že se s nimi manipuluje. Azbestová vlákna ze stavebních materiálů uvolňují pouze v případě, že tyto materiály řežeme, brousíme, do těchto materiálů vrtáme či jinak na ně mechanicky či chemicky působíme. Proto výrobky s azbestem není nutné odstranit ihned. Představují ale potenciální riziko. Je dobré vědět, zda se ve Vašem bytě či domě tyto materiály vyskytují. Předejdete tak možnému zamoření prostorů, tak jako se to stalo v nedávné minulosti v případě rekonstrukcí poměrně vysokého počtu škol. Není-li jasné, zda Vámi zkoumaný materiál obsahuje azbest či ne, lze si nechat udělat jeho rozbor. Identifikaci azbestových materiálů provádí zdravotní ústavy a některé laboratoře (databáze laboratoří).

Odpady s obsahem azbestu je možné odstranit pouze na skládce, která smí přijímat odpad katalogové číslo 17 06 05 (stavební materiály obsahující azbest). Obvykle musí být na skládku dopraven v zabaleném stavu. Na skládce pak musí být ihned po uložení zahrnut inertním materiálem. Menší množství materiálu s obsahem azbestu lze obvykle také odevzdat ve sběrném dvoře. Materiál opět musí být zabalen a označen. Prostory, kde se azbestem manipulovalo a pracovalo je nejlépe uklízet od prachu mokrou cestou.  

Kovy lze rozdělit na železné, litinu, barevné kovy, hliník. Železo, litina, barevné kovy, silnější kusy hliníku jsou velmi cennou a dobře prodejnou surovinou. Vykupují se. Problematický je výkup tenkostěnného hliníku, ten se vykupuje jen někde a ne všechen (obvykle jen plechovky). Pokud se chystáte do výkupny, je nutno vzít si sebou identifikační průkaz a znát číslo svého účtu. Od 1. března 2015 se kovy nevykupují za hotové (opatření, které má bránit krádežím kovů). Prodat nelze některé věci, které by mohli pocházet z trestné činnosti (např. pietní předměty). Podrobnosti naleznete v zákonu o odpadech č. 185/2001 Sb., §18 a ve vyhlášce č. 383/2001 Sb., §8.

Pokud kovů máte málo nebo je výkupna daleko, lze kovy odevzdávat do systému obce. Od 1. ledna 2015 jsou obce povinny zajistit místa i pro odkládání tohoto druhu odpadu (vyhláška č. 321/2014 Sb.). Obce ve své obecně závazné vyhlášce stanoví, které kovy se v obci třídí a jakým způsobem. V některých krajích se sbírají kovové obaly do pytlů, jinde se sbírají s jinou komoditou (nejčastěji s plasty), v řadě míst je možné kovy odevzdat pouze ve sběrném dvoře. V menších obcích mohou jednorázově zajišťovat sběr kovů hasiči.

Podle rámcové směrnice o odpadech 98/2008 jsme v roce 2020 povinni recyklovat nejméně 50 % kovů, který se v domovním odpadu vyskytuje.

Kovy je nutno třídit každý samostatně. Někdy může být problém jednotlivé materiály od sebe rozeznat. Zde je proto několik rad. Co se chytí na magnet, patří do železa. Hliníková folie lze zmuchlat do kuličky a jde roztrhnout (pokud to nelze, půjde o hliníkem potažený plast). Kovové obaly bývají označeny recyklačními symboly (viz obrázek).

Podle platného zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. je každý povinen při své činnosti předcházet vzniku odpadů (§10). Vznikající odpady jsou původci odpadů (§16) shromažďovat a třídit podle jednotlivých druhů a kategorií. O jejich vzniku musí původce vést jejich průběžnou evidenci (§16). Kontrolu správného nakládání s odpady ve firmách provádí příslušná obce (případně úřad městské části) a Česká inspekce životního prostředí.

V případě, že firma produkuje odpad podobný komunálnímu (jako domácnosti), je povinnost firmy tyto odpady shromažďovat a třídit podle jednotlivých druhů. Tato povinnost je problematicky vymahatelná. Zákon totiž nestanovuje, kolik toho musí firma vytřídit. Bohužel likvidace směsného odpadu je pro firmu obvykle levnější, než zajistit si nádoby a odvoz papíru, plastů atd. Firmy nejsou k třídění motivovány. Změnit to může až nový zákon o odpadech, podle kterého budou muset i právnické osoby recyklovat určité množství papíru, plastů, skla a kovů (stanoveny byly standardy produkce pro jednotlivé typy provozů – viz pravé menu). Také lze počítat s nárůstem cen za likvidaci směsného odpadu z důvodů zákazu skládkování směsných odpadů od roku 2024.

Firmy, produkující odpad podobný komunálnímu, se mohou zapojit také do systému obce či města. Zapojit se lze pouze na základě smlouvy mezí obcí a firmou. Podmínky se sídlo od sídla liší, například v Praze musí mít zapojené firmy vlastní kontejnery na tříděný sběr. Pokud by firma bez smlouvy s obcí využívala kontejnery na tříděný sběr, určené pro domácnosti, může dostat pokutu až 300 000,- Kč.

V současné době mají všichni původci, tj. všechny subjekty, kterým při jejich činnosti vzniká jakýkoliv odpad, zákonnou povinnost zbavovat se odpadů předáním oprávněné osobě. Tato povinnost se vztahuje i na biologicky rozložitelné odpady z kuchyní (gastroodpady). I ty je třeba řádně třídit, skladovat a předávat za úhradu oprávněné firmě.

Druhou možností je tyto odpad zpracovat ve speciálním elektrickém kompostéru. Ten je schopen je během 12 až 24 hodin přeměnit na materiál, který lze následně využít jako hnojivo (po vyjmutí z kompostéru je třeba ho nechat zhruba 3 až 4 týdny uležet na suchém a temném místě). Na nákup kompostéru je možné získat dotaci z Operačního programu životní prostředí až ve výši 85 %.

Více informací:

http://www.opzp2014-2020.cz/clanek/dotace-na-gastrokompostery

http://www.kompostovani-recyklace.cz/casto-kladene-otazky.php

Kompostovat novinový papír a letáky nedoporučujeme. Efektivnější je tento materiál recyklovat. Pokud není papír vhodný k recyklaci (např. v případě kapesníků), je možné ho kompostovat na zahradě. Papír nebo i papírový sáček vyhozený do hnědého kontejneru na bioodpad ale často může celý obsah popelnice znehodnotit, což je rozhodně škoda. Proto obecně doporučujeme papír spíše třídit do modrých kontejnerů k tomu určených a do bioodpadu ho nevyhazovat. Více se obvykle dozvíte přímo na popelnici, protože pravidla pro třídění bioodpadu se mohou obec od obce lišit.

Informaci o tom, že u Vás jsou přeplňované kontejnery na tříděný sběr, je nutné nahlásit na příslušný úřad městské části, která zajistí zjednání nápravy.

Nově podle informací Magistrátu hlavního města Praha nemohou barevné kontejnery na ulici využívat živnostníci (hrozí jim za to vysoká pokuta). I když se firma zapojí do systému města, musí mít vlastní nádoby. Kontrolu provozoven provádí úřady městských částí.

Kontejnery na papír a plasty mohou být přeplněny i z důvodu našeho chování. Sešlapáváním PET lahví a skládáním kartonových krabic můžeme každý z nás přispět k řešení tohoto problému. Ušetří to městu i finance. Náklady na tříděný sběr v Praze výrazně přesahují příjem za zpětný odběr (od společnosti EKO-KOM) a z prodeje surovin (viz studie Institutu pro udržitelný rozvoj měst a obcí).

Odpověď na tuto otázku naleznete též na pražském portálu životního prostředí: http://portalzp.praha.eu/jnp/cz/odpady/pro_obcany/nejcastejsi_dotazy/index.html.

Nejlevnější je získat náplň od někoho, kdo již vermikompostér provozuje. Jinak lze samozřejmě žížaly koupit. Nabízí je například tyto prodejci:

http://www.ekonakup.cz/kompostery-a-prislusenstvi-kompostovaci-toalety/vermikompostery/nasada-zizal-do-vermikomposteru

http://www.vermikompostovani.cz/

https://www.borsky.cz/

http://www.zizaly.com/produkty-1/