Cestoval jsem se sestrou v létě 2013 pět týdnů autem a na kole po baltských zemích. Byla to cesta plná nevšedních zážitků, ale ze všech dojmů v mé paměti převládá zeleň, stromy, záplavy stromů. Nejzelenější Estonsko má zalesněno 55% svého území. Všude lesy, lesy, lesy, které přecházejí v různorodé pralesy a podivuhodná rašeliniště v nitru četných, rozsáhlých národních přírodních parků.
Člověk by čekal, že v zemích tak bohatých na dřeviny na nějakém tom stromu navíc, ba na několika stovkách stromů navíc nebude záležet. Jestli takové stromy porostou v těsné blízkosti silnic, budou prostě pokáceny, jak je zvykem v České republice. Pravý opak je pravdou. Když jsme se po dlouhých jízdách lesy dostávali do otevřené zemědělské krajiny, co nevidět jsme už zase byli ve společnosti stromů – projížděli jsme často nádhernými stromořadími, někdy i několik kilometrů dlouhými. A byli jsme už tak sžití s ekologickým duchem všech těch zemí, že nám to připadalo jako přirozená součást krajiny. Natolik, že teprve ke konci pobytu jsme si uvědomili, že jsme aleje ani nefotografovali a honem jsme ještě pořídili pár snímků.
Teprve zpětně nám vyvstala otázka, zda Litva, Lotyšsko a Estonsko mají tolik krásných stromořadí díky nějakým předpisům na jejich ochranu. Nezjišťovali jsme, zda takové předpisy existují, a vlastně jsme ani nemuseli. Asi jich ani není zapotřebí v zemích, kde leccos naznačuje, že cíl není chránit řidiče proti stromům, ale stromy proti řidičům. Jedete autem a vidíte občas vzrostlý strom, který trochu zasahuje do vozovky. Pokácet? Nikoli. Postaví se před něj varovná dopravní značka a řidiči se překážce vyhnou. I to nám v onom prostředí připadalo tak přirozené, že jsme také (bohužel) nepořídili žádný snímek.
Co dodat? Srovnání s Českou republikou je asi nasnadě. Já bych tímto článečkem jenom chtěl vzkázat těm, pro které je příroda ještě důležitá, že až bude v Česku tolik území zabetonovaného jako je v Estonsku zalesněného, budou pořád ještě mít kam si zajet a osvěžit se na duchu i na těle.
Jiří Janda
