Mezi ulicí Šaldova, Pernerova a Březinova na pražském Karlíně najdete typický vnitroblok. Trocha volného prostranství se samozřejmě jeví developerům, v tomto případě společnosti „Šaldova 12“, jako místo vhodné pro co nejhustší zástavbu. To, že nová stavba bude příliš omezovat život sousedů je přitom jen okrajový problém. A tak se v Praze objeví další administrativní budova, která bude na základě výjimky vzdálena od již stojících domů pouze 7 metrů a zastíní byty v protilehlých domech. Její součástí budou i dvoupodlažní garáže, čítající parkovací místa pro 36 aut a střecha se podle plánů investora promění v restauraci s rušným večerním provozem.
Vše začalo úpravou
V Šaldově ulici 12 stojí velmi cenný funkcionalistický dům arch. Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma (stavěl ing. Josef Blecha) z let 1933-34. Budova je součástí obytného bloku domů, které obklopují obytný dvůr. Budova nezabírá celý pozemek, na kterém stojí, mezi ní a sousedním domem v obytném bloku je proluka. Ve dvoře jsou samostatně postaveny skladové prostory. Celý blok stojí (dle územního plánu hl. m. Prahy) v území čistě obytném s určenými podíly bydlení, které určují, jaký podíl stavby má být věnován bytům. Toto omezení se ale investorovi nehodilo. Minimální podíl bydlení bylo třeba radikálně snížit.
V dubnu 2012 schválil pražský magistrát úpravu územního plánu s číslem U 1061 s nenápadný názvem „Stavební úpravy, přístavba a nástavba domu Šaldova 12“. Díky tomu došlo v lokalitě ke snížení podílu bydlení z hodnoty 9 (tj. 90% podlažní plochy určené pro byty) na hodnotu 0. O tom, že se jedná o radikální zásah do funkčního využití území, není pochyb.
Územní plán přitom pozemek vymezuje jako plochy čistě obytně. To znamená, že kanceláře by měly být skutečně jen doplňkovým a vždy pečlivě zvažovaným a odůvodněným využitím dané lokality.
Územní rozhodnutí rychle a jednoduše
Už před schválením samotné úpravy, která přitom byla klíčová, bylo zahájeno územní řízení (2010), spojené se stavebním povolením. Během tohoto procesu, který trval déle, než by měl, byla schválena dotčená úprava a věci se tak „urovnaly“. V roce 2012 bylo vydáno potřebné povolení a sousedům nepomohlo ani odvolání k magistrátu.
Vlastníci okolních bytů se však nehodlali vzdát. Podali proto žalobu, které ale Městský soud v Praze nepřiznal odkladný účinek. To má pro výstavbu fatální důsledky. Ačkoli je napadeno jak územní rozhodnutí, tak samotná úprava územního plánu, stavba utěšeně roste. Pokud dá lidem soud za pravdu, budou mít sice pravdu, ale také nechtěnou stavbu přímo před okny.
Komplikace s úpravou
Bez problémů není ani žaloba na samotnou úpravu územního plánu. Ačkoli u jiných úprav spočívajících v možnosti stavět více pater než bylo přípustné původně, není žádná pochybnost o tom, že jsou nezákonné, u minimálního podílu bydlení[1] to tak jasné není. Spor trvá téměř dva roky a přelévá se od Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu a zpět. Tento ping pong se opakuje už počtvrté a výsledek kvůli pochybením bude stejný jako u územního rozhodnutí – navrhovatelka bude sice možná mít stavbu, ale tak trvale znehodnocený majetek.
Celý spor přitom leží v jednouché otázce – je vylidňování centra města a nahrazování bydlení kancelářemi a obchody negativním jevem? Podle mnoha odborníků ano a v západoevropských (a už i českých – např. v Ostravě) městech se řeší, co s tím a jak přimět obyvatele, aby centrum neopouštěli. To, že jsou obyvatelé v centru cenní a že je třeba minimální podíly bydlení udržet, vyplývá i z řady materiálů jako jsou pražské územně analytické podklady z roku 2012 nebo i ty starší a také je o této problematice zmínka v návrhu nejnovějšího Strategického plánu. Dokonce ve změně územního plánu s číslem Z 2832, která mění podstatně textovou část územního plánu, se minimální podíly řadí do závazné části a mají být měněny jedině opatřením obecné povahy – jako každá změna územního plánu. Proč se tedy magistrát tak úporně brání a proč zatěžuje svoje občany zbytečnými soudními přemi, jsou–li byty v centru žádoucí, není jasné.
Zatím je ve hvězdách, jak celý spor dopadne. Městský soud na jaře 2016 uznal, že minimální podíl bydlení je opatření obecné povahy a měl by v územním plánu být měněn stejně jako změny. Současně naprosto překvapivě po dvou letech sporů otočil a sousedům sdělil, že podle něj se zase tak moc neděje a k zásahu do práv ani nezákonným postupem nedošlo. Pro změnu proto podala kasační stížnost začátkem léta jedna z majitelek protějších bytů. A bude záležet na Nejvyšším správním soudu, jestli tentokrát uzná veškeré argumenty Městského soudu za relevantní nebo jestli případ vrátí zase na začátek.
[1]Prof. Ing. Arch. Karel Maier, CSc. (ČVUT) – Vylidněná města, Respekt 2008 (dostupný na http://www.respekt.cz/tydenik/2008/1/vylidnena-mesta). „Pokles počtu obyvatel v rozsahu jednoho či výjimečně několika málo procent zaznamenala v 90. letech většina našich větších měst. Rodilo se málo dětí, v centrech se spousta bytů adaptovala na kanceláře a k jiným účelům. Během posledních asi deseti let pak začalo skutečně významné vylidňování; reálné příjmy se zvyšují a stále více lidí si může dovolit postavit vlastní rodinný dům – nejspíš někde v okolí města, kde jsou dostupné pozemky – a svůj městský byt uvolnit, případně pronajmout.“
O další problematických změnách územního plánu si přečtěte v publikace 30 případů změn Prahy>>>
