Pomalé povolování staveb či územní plánování mohou hrát roli v jednotlivých případech (zejména u individuální výstavby), jejich zrychlení však samo o sobě nepovede ke zlevnění bydlení. O cenách rozhoduje především trh.
Bytovou krizi způsobuje souběh více faktorů: financializace bydlení (viz mýtus 5), dlouhodobé podfinancování veřejného a sociálního bydlení, příjmová nerovnost a struktura výstavby orientovaná spíše na kapitál než na potřeby domácností.
V mnoha městech převažuje výstavba drahých bytů v atraktivních lokalitách a značná část novostaveb slouží jako investiční aktiva. I tam, kde povolování funguje relativně dobře, se tak nová výstavba často míjí s potřebami běžných domácností.
Bez regulací a nástrojů, jako jsou kvóty na dostupné bydlení, cenové stropy nebo obecní a družstevní výstavba, trh nevytváří dost bytů v dostupných cenových úrovních, protože nejde o segment atraktivní pro kapitál.
Výsledkem je, že domácnosti s nízkými a středními příjmy vydávají stále větší část svých příjmů na bydlení. V řadě zemí EU navíc ceny bytů a nájmy rostly v posledních letech rychleji než příjmy, takže bydlení se stává méně dostupné i tam, kde výstavba pokračuje.
