Představa, že krizi bydlení vyřeší prosté zvýšení výstavby, se může zdát logická, ale v praxi nefunguje.
Rovnováha nabídky a poptávky by mohla platit pouze tehdy, kdyby nemovitosti kupovali převážně lidé, kteří v nich chtějí skutečně bydlet. Na reálném trhu jsou ale byty ve velkém nakupovány také jako investice – tedy jako bezpečné uložení a zhodnocení peněz. Takové byty mohou být pronajímány, ale nemusí, a pokud ano, obvykle za co nejvyšší cenu. Ke zlevnění bydlení proto nedochází.
Situaci navíc zhoršuje vysoká majetková nerovnost. V Česku vlastní 1 % nejbohatších asi 36 % veškerého majetku, zatímco spodní polovina populace jen kolem 5 %. Domácnosti, které si chtějí pořídit bydlení, navíc nekonkurují jen sobě navzájem, ale i globálním investorům, bankám a fondům, které nakupují byty jako investiční aktivum.
Data navíc ukazují, že více výstavby samo o sobě ceny nesnižuje. V Praze se dnes staví zhruba podobné množství bytů jako před deseti lety, ale jejich ceny jsou přibližně dvojnásobné. Vývoj cen bytů v Praze kopíruje globální růst cen nemovitostí, nikoli počet prodaných či nabízených bytů.
Krize bydlení je tak výsledkem kombinace nedostatečné nabídky dostupného bydlení a tzv. financializace bydlení – tedy situace, kdy se byty stávají běžným investičním aktivem. Čistě tržní model proto nedokáže zajistit dostupné bydlení často už ani pro střední střídu, natož pro nízkopříjmové a zranitelné skupiny.
Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že dostupnost bydlení se zlepšuje tam, kde je trh doplněn silnou veřejnou regulací, rozsáhlou výstavbou sociálního a neziskového bydlení a opatřeními omezujícími spekulace. V zemích a městech s velkým sektorem obecního či neziskového bydlení, jako je například Vídeň, jsou i ceny tržního nájemného nižší a hlavně stabilnější.
