Tento mýtus vychází z představy absolutního vlastnictví – tedy že co je moje, do toho nikomu nic není. Jenže takové vlastnictví v moderním právním státě neexistuje.
Absolutní vlastnictví bez pravidel patří spíš do éry feudalismu než do demokratické společnosti. Vlastnické právo je sice chráněné, ale nikdy není neomezené. Každý vlastník musí respektovat zákony, územní plán, stavební předpisy i práva sousedů. Stejně jako nemůžete na zahradě otevřít hlučnou výrobu nebo postavit spalovnu, nemůžete ani ve městě stavět cokoli bez ohledu na své okolí.
Pozemek totiž není izolovaný kus půdy. Ve městě je napojený na infrastrukturu, ovlivňuje dopravu, mikroklima, podobu čtvrti i hodnotu okolních nemovitostí. Každá stavba má dopady na ostatní – a právě proto do rozhodování vstupuje obec prostřednictvím územního plánu, stát skrze zákony a někdy i sousedé prostřednictvím námitek. Nejde o šikanu ani o popření vlastnického práva, ale o pravidla společného soužití.
Město i krajina jsou sdíleným prostorem a vlastnictví v nich přináší nejen práva, ale také odpovědnost vůči sousedství i veřejným zájmům. O využití pozemků proto nerozhoduje jen vůle jednoho vlastníka, ale předem daná pravidla. Regulace chrání i samotné vlastníky. Hodnota pozemku totiž existuje právě proto, že město kolem funguje – bez infrastruktury, škol, MHD a veřejného prostoru by byla výrazně nižší.
