Tento mýtus vychází z představy absolutního vlastnictví – tedy že co je moje, do toho nikomu nic není. Jenže takové vlastnictví v moderním právním státě neexistuje. - Listina základních práv a svobod, čl. 11 (3)
Absolutní vlastnictví bez pravidel patří spíš do éry feudalismu než do demokratické společnosti. Vlastnické právo je sice chráněné, ale nikdy není neomezené. Každý vlastník musí respektovat zákony, územní plán, stavební předpisy i práva sousedů. Stejně jako nemůžete na zahradě otevřít hlučnou výrobu nebo postavit spalovnu, nemůžete ani ve městě stavět cokoli bez ohledu na své okolí.
Pozemek totiž není izolovaný kus půdy. Ve městě je napojený na infrastrukturu, ovlivňuje dopravu, mikroklima, podobu čtvrti i hodnotu okolních nemovitostí. Každá stavba má dopady na ostatní – a právě proto do rozhodování vstupuje obec prostřednictvím územního plánu, stát skrze zákony a někdy i sousedé prostřednictvím námitek. Nejde o šikanu ani o popření vlastnického práva, ale o pravidla společného soužití.
Město i krajina jsou sdíleným prostorem a vlastnictví v nich přináší nejen práva, ale také odpovědnost vůči sousedství i veřejným zájmům. O využití pozemků proto nerozhoduje jen vůle jednoho vlastníka, ale předem daná pravidla. Regulace chrání i samotné vlastníky. Hodnota pozemku totiž existuje právě proto, že město kolem funguje – bez infrastruktury, škol, MHD a veřejného prostoru by byla výrazně nižší.
Zdroje:
Listina základních práv a svobod, čl. 11 (3) „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“
Omezení výkonu vlastnického práva k nemovitým věcem
Narušování řádného užívání vlastnického práva k nemovitosti - jak se proti němu bránit
Územní plán z pohledu vlastníka nemovité věci, jeho možnosti obrany a věcný záměr stavebního zákona
