Představa, že každý má automatický nárok na parkovací místo před domem nebo prací, je hluboce zakořeněná, ale mylná.
Parkování není základní právo, nýbrž způsob užívání veřejného prostoru.
Když tuto představu přijmeme, výsledkem je město zaplněné odstavenými auty. Veřejný prostor se pak redukuje na parkoviště – na úkor chodníků, zeleně, stromů, schopnosti města vsakovat vodu, laviček, cyklopruhů, restauračních předzahrádek a často i bezpečnosti. Auta stojí tam, kde by se dalo chodit, sedět, hrát si nebo se ochladit ve stínu stromů.
Problém není jen prostorový, ale i ekonomický a hodnotový. Veřejný prostor je omezený a vzácný zdroj, přesto ho město poskytuje k dlouhodobému odkládání soukromého majetku za cenu, která ani zdaleka neodpovídá jeho skutečné hodnotě. Roční rezidentní parkování za 1 200 Kč znamená, že cca 14 metrů čtverečních městského prostoru – často v atraktivních lokalitách – vyjde málem levněji než jedno pivo měsíčně.
Takové nastavení nevytváří rovné podmínky a už vůbec nepodporuje kvalitu života ve městě. Upřednostňuje ty, kdo vlastní auto, před těmi, kdo veřejný prostor skutečně využívají – k pohybu, setkávání, odpočinku nebo podnikání. Pokud chceme město, které je obyvatelné, odolné vůči horku a bezpečné, musíme si přiznat jednoduchou věc: parkování není právo, ale privilegium, které má svou cenu a své limity.
Při ceně rezidentní parkovací karty 1 200 Kč ročně vychází parkování na zhruba 100 Kč měsíčně za přibližně 14 m² veřejného prostoru, tedy asi 7 Kč měsíčně za 1 m².
Je to opravdu částka, za kterou jsme ochotni obětovat stromy v ulicích a bezpečné cesty do školy pro naše děti?
