Na první pohled to zní logicky: když budeme více stavět ve městě, lidé nebudou odcházet na okraj a krajina zůstane nedotčená. V praxi ale tento vztah není tak jednoduchý.
Nová výstavba ve městě totiž často vzniká jako drahé bydlení. Pokud si ho běžné domácnosti nemohou dovolit, hledají dostupnější bydlení jinde – typicky v obcích za hranicí města. Tam se pak staví bytové i rodinné domy na zelené louce. Suburbanizace tak pokračuje, i když se ve městě zároveň intenzivně staví. O suburbanizaci rozhoduje především množství zastavitelných ploch vymezených územními plány jednotlivých obcí v okolí větších měst.
Problémem tak především je, že městská výstavba sama o sobě nevytváří cenově dostupné bydlení. Nové projekty mohou naopak zvyšovat ceny v okolí a vytlačovat část obyvatel do levnějších lokalit mimo město.
A konečně: velká část nové výstavby ve městech vzniká na úkor volných ploch, zeleně nebo vnitrobloků, aniž by skutečně řešila tlak na krajinu za hranicí města.
Výstavba ve městě může být součástí řešení – ale sama o sobě rozrůstání města do krajiny nezastaví. K tomu je potřeba také dostupné bydlení, kvalitní územní plánování a ochrana volné krajiny.
